"Stránky o ekozahradách a životním stylu respektujícím přírodní zákony, určené lidem, 
jimž zdraví naší planety není lhostejné." 

    Nejen z hlediska fází přírodní sukcese, ale také kvůli nejlepšímu využití prostoru, druhové rozmanitosti, estetické hodnotě a dobrému vlivu na životní prostředí, permakultura preferuje les jako nejlepší formu zahrady. A nemá to být les ledajaký, má to být les poskytující potravu člověku a živočichům. Jedlý les je člověkem vytvořený ekosystém složený převážně z plodících jedlých stromů, keřů, bylin. Jedlé může nejen ovoce včetně ořechů, kaštanů, ale i listy, květy, semena a hlízy. Díky nim je lidská strava pestrá tak, jak by měla být. Jestli začnete požírat i hmyz a kochající se kolemjdoucí, to již záleží pouze na vašich stravovacích návycích. 

    Jedlý les tak jak ho můžeme my vytvořit, se nikde v přírodě nevyskytuje. Myslím si, že není náhoda, že máme tak vyvinutý mozek i city, pomocí kterých jsme schopni samostatně tvořit i něco víc, než jen co tu již je. Zároveň máme i smysl pro zodpovědnost a svědomí, které nám jasně říká, co je dobré pro nás i pro okolí. V souladu s tímto naším vybavením rozhodně není vytváření monokulturních zákrskových sadů ani produkce jedy nasáklých nebo syntetických potravin. Každý člověk je vlastně bohem, který má svobodnou vůli tvořit cokoliv chce. A jako každý správný bůh, i každý z nás si pro sebe a své blízké může znovu vytvořit ráj. Zdravý, krásný, vonící, plodící, v němž je více zábavy a inspirace než práce. Vzor tu už máme, je to příroda. Mám pocit, že jsem tyhle věci psal již ve spoustě článků, ale budu v tom pokračovat tak dlouho, až to úplně každý pochopí a realita kolem nás podle toho bude vypadat. 

    Principem jedlého lesa je šikovně využít všechny užitečné vazby mezi rostlinami, živočichy, houbami a půdou a složit je dohromady v jeden celek z druhů, které jsme si vybrali. Výběr samozřejmě nemůže být náhodný, je potřeba mít znalosti o potřebách všech jeho složek. Naštěstí příroda v každém bodě tvoření pomáhá a vnímavému člověku naznačuje jakým směrem pokračovat. 

    Termín jedlý les začíná být ve světě mezi příznivci přírodního hospodaření poměrně známý. Jako první ho začal více propagovat pan Robert Hart v Anglii a nyní se v permakultuře běžně používá. 

    Foto ukazuje typické červnové a červencové ovoce z naší ekozahrádky: višně, třešně, maliny, rybíz černý, červený, bílý, plody muchovníku (malé fialové dole), angrešty a lesní jahody. Tyto plody postupem roku zmizí a v létě a na podzim je vystřídá velké ovoce (meruňky, jablka, hrušky, švestky, broskve,...) a jiné malé ovoce (moruše, sladké jeřabiny, aronie, rakytník, ...). Mezi plody ale nepočítáme jen ovoce, potřebujeme dostatek ořechů, kaštanů, jedlých listů, divoké i pěstované zeleniny, jedlé kořeny, hlízy, obiloviny a koření. To vše lze skloubit do ekozahrady s jedlým lesem, nebo jeho okolím. 

Co je pro nás ten pravý příklad?

    Kde odpozorovat jak to ta příroda dělá? Naše české zkušenosti s lesem jsou poněkud zkreslené. Téměř všechny lesy na našem území byly vykáceny, znovu vysazeny, znovu vykáceny, atd. Smrková plantáž tvořící většinu lesů ČR není úplně to, co příroda měla na mysli. Až na nějaké borůvky, maliny a houby bychom se tam neuživili bez zabíjení zvířat, což ne každý je schopen a navíc takovéto lesy mnoho zvířat neuživí. Srnky tráví více času na polích a okusem nových výsadeb, než v lesích. Les obsahující jen jeden hlavní druh stromu není přirozený. Smíšený les nejednotného stáří složený z mnoha druhů poskytuje daleko rozmanitější prostředí pro faunu i flóru. Rostliny, které v dávných pralesech na našem území  rostly a zabydlovaly se tisíce let jsou pryč a nejsou schopny vrátit se samy od sebe po nějaké holoseči během desetiletí. A už vůbec ne pod samé smrky. Proto naším vzorem nebude svým uspořádáním běžný smrkový les, ale na listnáčích založený prales. Pralesy našeho pásma jsou sice ještě k vidění, ale též je silně poznamenala lidská činnost a hladovějící přemnožená zvěř. Divokých ovocných stromů se v nich moc nedochovalo. Naše mysl si jednodušeji představí spíše tropický prales, bující životem ve všech rostlinných patrech, plný plodů, listů, lián a květů, vytvářející vlastní mikroklima, kyslík a živiny. Samozřejmě s tou obměnou, že ho vytvoříme z rostlin rostoucích celoročně v našem podnebním pásmu a uděláme ho mnohem řidší, protože máme méně slunce než mají blíže k rovníku. Můžeme ho naplánovat tak velký nebo tak malý, aby se vešel na každou zahradu. 

Příroda umí udělat většinu práce sama...

    Příroda není statická, neměnná a ustrnulá. Vše má potřebu se měnit a je v našem zájmu to podporovat. Zavedením permakultury a jedlého lesa získáme možnost sledovat, jak zelená hmota přibývá v náš prospěch, nikoliv se zoufale bránit sekáním, stříháním a řezáním proti změnám, jež přirozeně nastávají. Naopak celému procesu budeme pomáhat  mulčováním, zeleným hnojením, výběrem rostlin produkujících dusík kořeny, zachycováním dešťové a šedé vody k zavlažování v suchém období, vracením všech organických zbytků zpět do koloběhu a tak dále. Je to zpočátku trochu práce, ale co je na tom nejkrásnější – není nekonečná! Po prvních letech, když rostlinky na pozemku zakoření, nastanou zázraky. Majitel si nejdřív zvykne na ty neduživé keříky a stromečky, které se jakoby první rok po výsadbě rozhodují jestli růst nebo ne, druhý rok váhavě povyrostou ….a pak najednou zčista jasna, jak mávnutím kouzelného proutku, jednotlivé prvky zaklapnou dohromady, zahrada se obalí zelení, kvete, všude to bzučí a voní. Je dobré mít stále na paměti, že příroda funguje na principu kooperace všech složek dohromady - teprve tak vznikne fungující celek. Květ na stromě potřebuje včelu, včela potřebuje nektar v květu, strom potřebuje aby plod sezobl pták a odnesl ho někam dál, semínko potřebuje vláhu, a ta v zemi nebude bez vegetace která stíní půdu, kořeny potřebují živiny, a ty tam nebudou bez mikrobů, červů a hmyzu rozkládajícího tlející zbytky… Proto náš zahradní ekosystém začne fungovat tím lépe, čím více těchto užitečných spojení vytvoříme. Je dokázané, že jakmile se dostaneme v našem snažení do určitého bodu, příroda převezme štafetu a začne tvořit další spojení sama. Přijdou další aktéři na scénu – hmyz, rostliny, zvířata, různé  půdní minibreberky a houby.… a ušetří vám spoustu práce. Na trvalkovém záhoně se to při vhodných podmínkách dá vše pozorovat už během jedné sezóny. Mulč se vytváří sám, plevely nemají šanci, vlhko se udržuje v půdě automaticky, zvířátka kterým říkáme škůdci se přestanou nepřirozeně přemnožovat a trvalky nepotřebují přesazovat. Hlavní člověčí prací v jedlém lese je po pár letech sklízení úrody. Pokud si nedáte poradit a nezvolíte správné vzdálenosti dřevin, díky zdravé a bujné vegetaci může k úrodě být po letech obtížný přístup. V tom případě si lze pořídit mačetu a proklestit si  romantické pěšinky :-) .  

    Lesní zahrada vzbuzuje úplně jiný pocit než nyní běžně používané zahradnické styly. Stromy jsou monumentální a nejsilnější vegetací na této planetě. Na zahradě díky nim dojde ke změně klimatu z příliš horkého, větrného, suchého, nebo mokrého na příjemně vyvážené. Rostlinná patra vytvoří pocit harmonie, bezpečí a příležitost k nekonečnému pozorování přírodní dokonalosti. A od ní se všichni máme ještě hodně co naučit.

autor článku: Jaroslav Svoboda, 2002

Související články:

Hartova lesní zahrada
Reportáž o zahradě Roberta Harta (The Garden of Love).